...je divně. Mám takový zvláštní pocit, že to bezstarostné dětství je dávno pryč. Pryč a už se nevrátí.
Ve škole jsem samý buchec, ale to nejsem já. A říkam si, proč si na něco hraju, na něco co vlastně nejsem já. A pořád si opakuju to jediné slovíčko - proč. Ale vlastně ani nevím proč bych si ho měla říkat. Vždyť se vůbec nic nestalo a ani neděje. Chce se mi řvát a křičet, brečet a zchovat se do kouta, říct všem věci který o mě nevědí, ale je tu něco, co mě zastavuje. Říká: "Sedni si a mysli!" I když všecko, ten hněv, ta nenávist a další věci zůstaly ve mně, myslím si, že je to tak lepší. No to asi bude ta puberta. Každým dnem doufám, že už to bude brzy pryč a budu moci říct: "Mám to za sebou."